Ošetření zubních kanálků – Endodoncie

Příčinou odumření zubní dřeně však může být také ulomení zubu nebo jiné mechanické či tepelné trauma. V okolí postiženého kořene či kořenů mrtvého zubu se pak velmi často vytvoří takzvaný „váček“, chronické infekční ložisko v kosti. Váček se nemusí dlouhou dobu projevovat jakýmikoliv příznaky, byť i tak je to silná imunitní zátěž pro organismus, v té nejnevhodnější chvíli však většinou propuká v akutní zánět s výraznými bolestmi, tvorbou hnisu, zánětem okostice, otokem tváře, krku a někdy končí život ohrožujícím kolemčelistním zánětem. Bez důsledného rentgenového vyšetření není téměř možné mrtvé zuby diagnostikovat a už vůbec ne léčit. Léčba mrtvého zubu s váčkem ve zmíněném pokročilém a zanedbaném stavu je mnohdy velmi rychlá – je třeba ho vytáhnout. V lepším případě se v léčbě řídíme principy endodoncie. V místním znecitlivění důsledně izolujeme ošetřovaný zub od okolí dutiny ústní, nejčastěji pomocí kofferdamové blány, a to hlavně od slin, které jsou plné bakterií, jež se za žádnou cenu nesmí do vnitřku zubu dostat. Pak je třeba nalézt všechny kořenové kanálky, důkladně je vyčištit speciálními endodontickými nástroji, vydezinfikovat a následně hermeticky zaplnit. Kořenové kanálky se hledají nejčastěji pomocí operačního mikroskopu, jinak zubař pracuje, vzhledem k miniaturnosti kanálků, v podstatě naslepo. Výsledek práce je potřeba apexlokátory a rentgenologicky zkontrolovat.

Po endodontickém ošetření je zub mechanicky oslaben, zpravidla proto doporučujeme opatřit kousací část zubu keramickou korunkou, inlejí, onlejí nebo i můstkem, které jej chrání před případným rozlomením.

Zubní váček se po kvalitním endodontickém ošetření většinou do několika měsíců vyhojí sám, jelikož bez zdroje infekce, jímž byly kořenové kanálky a dřeňová dutina, dokáže organismus váčky zlikvidovat již sám.